O nedůvěře

„Nikdy v životě bych nenechala cizí lidi bydlet v našem domě“, řekla jedna moje známá, když jsem jí vysvětlila, na jakém projektu právě pracuji. Slova doprovázená pohoršeným výrazem nad naprosto nepochopitelnou věcí. Jak by TOHLE mohl udělat NORMÁLNĚ uvažující člověk.

Ta paní má chatu a tu pronajímá. V sezóně se jí tam střídají týdenní turnusy, samí cizí lidé, bůhvíkdo a bůhvíodkud. Ale oni platí. A paní odevzdá provizi zprostředkující agentuře, zaplatí daně a za zbytek peněz chatu vylepší, aby ji zase mohla pronajmout. Občas nemá štěstí a nastěhují se jí tam na týden lumpové, kteří ji zdemolují nábytek, ale s tím se musí počítat.

Tak jsem přemýšlela, jestli se důvěra upevní tím, že dostanu (na rozdíl od barteru, kterou výměnná dovolená je) peníze na ruku. Že sice nevím, co to bude za lidi, kteří budou užívat můj majetek, ale já dostanu pár tisícovek na konto, mysl se uklidní a děj se co děj.

Problémem asi nebude neochota a strach pouštět si cizí lidi do soukromí. Lidé mají odvahy dost - odhalují své nejniternější příběhy v televizi, neohroženě (ač někdy anonymně)  hřímají své pravdy v nejnemožnějších diskusích na Internetu, nebojí se v různých show ukázat světu, že jejich rodinné vztahy (majetek, zaměstnání) nejsou v pořádku.

Ještě v dobách, než uviděl světlo světa projekt Home Exchange Czech, jsem byla členem jiné  výměnné agentury. Po zaregistrování jsem dostala desítky nabídek k výměně – od Francie, přes Španělsko, USA, Kanadu a další. Byty v evropských metropolích, domky na pobřeží, zemědělské usedlosti...Zájem o Česko byl velký a mě dostaly především maily, v nichž se psalo o Česku s očividnou znalostí a láskou. Co mě však nejvíce překvapilo, bylo, jakým tónem byly tyto maily napsány. Když vám někdo, koho neznáte a kdo bydlí přes půl zeměkoule, nabídne na několik týdnů svůj dům o rozloze 300 m2 s bazénem, koly a Toyotou Priusem, tak to už se vážně zamyslíte. Je to pohled do jiného světa a rozhodně nejde o nějakou anglo-americkou nepředpojatost; kdo jezdí do hor do sousedního Rakouska, ví, o čem mluvím. Jaksi chybí ta základní prvotní důvěra, to, že jsme nejsme nepřátelé a priori, že cizí majetek nám zapůjčený je cizí majetek a podle toho se k němu chováme.
Bude lépe, až si budu moci – stejně jako u našich alpských sousedů – odložit někam kolo a večer ho tam najdu. Až si pozveme lidi na návštěvu a nebudeme si  o nich myslet, že nám jdou vykrást skříně.

Třeba ta paní měla jen strach, aby jí doma někdo neobjevil starý rohlík zapadlý za gaučem.

Menu

Databáze výměn

Napsali o nás

Novinky



Přihlášení

|
Přihlašovací jméno Heslo
| Zapomněli jste heslo? |